Facebook Twitter Pinterest email tisk

Charakteristika - charakteristika sama sebe

Charakteristika sama sebe



Osnova

1. Kdo jsem
2. Moje povaha
3. Já a rodina
4. Nejlepší přátelé
5. Vztah k Liberci
6. Škola
7. Moje zájmy
8. Co si o sobě myslím
9. Shrnutí

Jmenuji se Luisa Knottková. Maminka mi vybrala jméno podle své oblíbené dětské pohádkové postavy z knihy Luisa a Lotka od německého spisovatele Ericha Kästnera. Je mi dvanáct let a chodím do sedmé třídy. S rodiči bydlíme v Liberci v malém bytě. Jsem malé a nepříliš hubené postavy. Barvu očí jsem zdědila po tatínkovi, takže jsou modré. Naopak hnědou barvu vlasů mám po matce. Vždycky jsem se snažila vlasy hezky učesat, ale i přes mou snahu působily neupraveně, a tak jsem si je nechala loni ostříhat na kluka. Teď se mi lépe udržují. Podle doktorů bych měla nosit brýle, ale protože se mi vůbec nelíbí, tak je raději často zapomínám doma. Maminka se kvůli tomu často zlobí.
Myslím si, že jsem stejná jako všechny moje spolužačky. Někdy bývám náladová a protivná, hlavně když se mi něco nedaří. To se pak chovám nesnesitelně a jsem zlá i na ty, kteří si to nezaslouží. Táta mi vždycky říká, že bych se měla snažit být více společenská, ale mně můj společenský život vyhovuje takový, jaký je. Možná jsem trochu stydlivá, ale když mám někoho ráda, tak se s ním dokážu bavit. Jen se těžko seznamuji. S kamarády, které mám, ale bývám i velmi vtipná, protože se strašně ráda směju a nevadí mi udělat ze sebe šaška. Myslím si ale, že jsem velmi spolehlivá a ochotná pomoci. Když mým spolužákům chybí nějaké úkoly, nebo látka, tak jím vždy půjčím sešit. Možná jsem ale trochu líná, protože když nemám náladu, tak se snažím vyhýbat domácím povinnostem. To vždycky naštve rodiče a já pak na ně bývám ještě protivná. Mamka vždy říká, že se mnou „mlátí puberta“.
Mamka vždy říkala, že když jsem se narodila, tak měla pocit, že už nic tak dokonalého nedokáže znovu stvořit. Přesto se o to s tátou pokoušeli a já mám proto další dva mladší sourozence. Adamovi je devět let a Anetě je sedm. Protože je náš byt malý, tak musím mít pokoj dohromady s Anetou, což nepovažuji za spravedlivé, protože jsem nejstarší a měla bych mít nárok na soukromí. S Adamem vycházím celkem dobře, spoustu času tráví venku s kamarády, takže mi nijak doma nepřekáží. Horší je to s Anetou, která je podle táty mým opakem. Je ohromně společenská, a proto máme v pokoji neustále zástupy jejích kamarádek ze školy. Vadí mi, že mi často zasahují do mého soukromí. Rodiče to ale nechtějí pochopit, mají pocit, že je to tak v pořádku. Jinak jsou ale rodiče fajn. Někdy jsou trošku přísní, ale to asi musí být, když mají tři děti. Vždycky mi ale se vším pomůžou, ať už nechápu látku ve škole, nebo mě jen vyslechnou, když si potřebuji postěžovat. Také někdy mívají bláznivé nápady, třeba nás v sobotu brzy ráno vzbudí, že jedeme na výlet a pak nás táhnou do šíleného kopce. I přesto je mám ale ráda a myslím, že lepší rodiče bych si přát nemohla.
Nikdy jsem neměla moc kamarádů, ale vím, že mám tři kamarádky, na které se opravdu můžu spolehnout. Všechny tři jsou o rok mladší než já, a tak se ve škole vídáme jen o přestávkách. Často si ale ve škole píšeme dopisy, které si pak vyměňujeme. Mám na nich ráda, že mají podobné zájmy jako já a taky jsou tak trochu osamělé a nemají moc jiných kamarádů. Jejich kamarádství je pro mě velmi důležité, i když se mi někdy spolužáci posmívají, že kamarádím s mladšími holkami. Mně to ale nevadí, protože jsem ráda, že jsem si tyhle kamarádky našla.
Já jsem nikdy nechodila moc ven. Nemám ráda dětská hřiště, hlavně ne ta v okolí našeho paneláku, protože mi buď přijdou hrozně špinavá, anebo si na ně chodí hrát Aneta. Tak jako tak se radši těmhle hřištím vyhýbám. Raději trávím čas doma. Kamarádky mě někdy přemlouvají, abych s nimi vyrazila na výlet na kolech po okolí, ale já si vůbec neumím představit, že bych jezdila na kole po Liberci, přijdeme mi to tady všechno takové zmatené. Ráda se ale chodím dívat na obrazy do místní galerie, nebo když se někde vystavují umělecká díla. Na taková místa chodím ráda, protože je to tam čisté a upravené a všechno působí moc pěkně. Liberec jinak ale moc ráda nemám, přijde mi velký, špinavý, hrozně neupravený. Také se mi nelíbí, že se musím po Liberci dopravovat autobusy nebo tramvajemi, protože ty bývají přeplněné a lidi se tam nikdy netváří mile. Mám ráda ale výlety s rodiči na Ještěd, kde je vidět krásně do okolí, jen nad Libercem se často snáší ošklivá mlha způsobená místními komíny. To mě pak vždy mrzí, že nežiju někde na druhé straně Ještědu, kde je krásně čisto.
Do školy ale chodím ráda, táta nás tam často vozí ráno autem, abychom se nemuseli mačkat v autobuse. Ve škole mě nejvíce baví anglický jazyk. Hrozně ráda poslouchám a překládám si anglické písničky, a tak se v hodině vždycky naučím nějaké nové slovíčko, které se mi pak hodí. Hrozně ráda maluju, ale ve škole mě výtvarná výchova příliš nebaví, protože nám paní učitelka nikdy nedovolí kreslit, co chceme. Ráda maluju koně, ale to nám ještě nikdy nedovolila, pořád malujeme nějaké krajiny. Myslím, že mi ve škole jde docela český jazyk. Rodiče říkají, že je to proto, že hodně čtu. Vůbec mě ale nebaví matematika a fyzika. To jsou předměty, kterým vůbec nerozumím, i když se opravdu snažím. No a nejvíce nesnáším tělesnou výchovu. Sport mi vůbec nejde a spolužáci se mi často smějí. Nejraději mám ale ve škole přestávky, které můžu trávit s kamarádkami. Také se mi líbí školní exkurze, na kterých chodíme do divadla, muzea i galerie. Hrozně ráda mám naši třídní učitelku, která s námi řeší naše problémy vždy s úsměvem.
Moji sourozenci chodí na spoustu kroužků, já ale radši trávím čas doma, kde mohu poslouchat písničky a malovat. Rodiče mě přihlásili do výtvarného kroužku, ten mě ale nebavil, a tak jsem tam přestala chodit. Rodiče se nejdřív zlobili, ale pak mě nechali. Hrozně ráda maluju temperami, které mi vždy kupuje babička, když přijede na návštěvu. Také ráda poslouchám hudbu. Někdy poslouchám i starší písničky, které poslouchali moji rodiče, když byli mladí, ale to nesmím nikomu říct, aby se mi nesmáli. Také si ráda čtu, mám moc ráda všechny čtyři díly Stmívání od Stephenie Meyerové a Harryho Pottera od J. K. Rowlingové. K Vánocům jsem dostala všechny tři díly Sirotčince slečny Peregrinové, a už jsem si ty knihy také velmi oblíbila. Někdy také chodím ráda nakupovat oblečení. Většinou ale chodím s kamarádkami, protože ty mi dobře rozumí. Hrozně ráda nosím džíny, obyčejná trička a dlouhé mikiny. Nesnáším legíny, které teď nosí snad všechny moje spolužačky. Také ráda chodím na výstavy a do galerií. Mamka říká, že je to moje vášeň a asi má pravdu. Trošku ale rodiče trápí, že nemám žádnou vysněnou školu. Chtěli by, abych se po základní škole hlásila na právní školu, nebo na ekonomickou, ale já bych byla asi raději cukrářkou, nebo kuchařkou. Přestože jsem sama ještě nikdy nevařila. Pořád to považuju ale za lepší než se mořit s paragrafy a čísly. Také by mě možná bavilo pracovat jako překladatelka, ale to bych asi musela mít lepší známky.
Rodiče říkají, že každý člověk je originál, já si ale nepřijdu nijak výjimečná. Jsem průměrná žákyně průměrného vzhledu průměrných zájmů bez žádných zvláštních schopností. Není na mě nic, co by člověka připomnělo se nade mnou více zamýšlet. Možná občas působím sobecky, ale ve skutečnosti mám svoji rodinu velmi ráda a žádného člena rodiny bych nevyměnila, i když se někdy tvářím, že ano.
Bylo velmi těžké napsat svoji charakteristiku, protože člověk si nerad přiznává svoje chyby a já vím, že jich mám hodně. Jsem sobecká, výbušná, protivná, někdy líná, stydlivá a málo komunikuji s okolím. Přesto vím, že jsou na mě věci, které jsou hezké. Jsem spolehlivá i nápomocná, umím docela dobře anglicky a hezky maluju. Vím, že některé věci bych na sobě měla změnit, ale myslím, že mám na to čas. Nebo z toho, jak říká mamka, vyrostu.

Zdroj: Charakteristika
Zveřejněno: 26.2.2017



SiteMAP