Facebook Twitter Pinterest email tisk

Marie Antoinetta - obliba Marie Antoinetty ve společnosti

Obliba Marie Antoinetty ve společnosti

Po celou dobu manželství se Marie Antoinetta nijak finančně neomezovala. Žila všemi módními výstřelky, pořádala nákladné plesy, hostiny, účastnila se různých společenských akcí jako divadel, oper, dostihů, nevynechala žádnou příležitost, kde by mohla předvést svůj půvab oděný do nejmodernějšího a nejvýstřednějšího oblečení. Stejně tak nešetřila penězi i v hazardu, kterému se ráda oddávala, netrápila se přitom tím, že často prohrávala nemalé částky placené ze státní pokladny. Marie Antoinetta byla ozdobou každé akce, které se zúčastnila, a lidé v jejím okolí ji pro její veselou povahu zbožňovali. Pro ženy byla navíc i módním vzorem, každá šlechtična se snažila napodobit její styl, ať už se jednalo o oděv, ale i účes či šperky.

Jen šlechta ale dauphinku milovala, obyčejní lidé ji naopak nadávali a dávali ji vše za vinu, vnímali její utrácení a nenáviděli ji za to. Říkali ji Madame Deficit. Náhrdelníková aféra, která nadzvedla mandle mnoha Francouzům, také utvrdila obyčejný lid o tom, že jejich názor je správný bez ohledu k tomu, že Marie Antoinetta v tomto případě byla nevinná.

Pojmem náhrdelníková aféra je myšlená údajná koupě velmi cenného diamantového náhrdelníku Marií Antoinettou, ve skutečnosti ke koupi tohoto vzácného klenotu ale nedošlo. Překrásný náhrdelník posázený 540 diamanty v hodnotě 1 600 000 livrů nechal původně vyrobit francouzský král Ludvík XV. pro svou milenku madame du Barry, než byl ale náhrdelník vyroben a on by ho stihl zaplatit, tak bohužel král zemřel. Zlatníkům, kteří šperk vyrobili, nezbylo nic jiného než najít jiného kupce. Šperk nešlo totiž z finančních důvodů rozebrat a jednotlivé diamanty prodat, nejen že by na tom nevydělali, ale prodělali by, protože kupní cena diamantů byla nižší než prodejní. Od počátku věřili, že Marie Antoinetta známá svou láskou ke krásným předmětům, koupi neodmítne. Ale i francouzské královně přišla cena náhrdelníku přemrštěná, a tak ho odmítla. Po náhrdelníku ale zatoužila hraběnka de la Motte, lákala ji představa diamantů, které by bylo možné rozprodat, a tak rychle zbohatnout. Když hraběnka klenotníky kontaktovala, tak ti ji mylně pokládali za důvěrnou přítelkyni královny a věřili jejím falešným slibům, že dokáže královnu ke koupi přemluvit. Zároveň rozehrála hraběnka hru i s kardinálem Louisem de Rohanem, který usiloval o přízeň královny a uvěřil, že by zprostředkováním této koupě mohl získat královninu náklonnost. Hraběnka mu navíc navrhla, aby Marii Antoinettě na nákup tohoto cenného šperku přispěl, a protože kardinál netušil, že je jen hraběnčin beránek a věřil, že Marie Antoinetta opravdu zamýšlí šperk koupit, tak se svou úlohou v nákupu souhlasil. Aby si ho hraběnka pojistila, zincesnovala jeho setkání s falešnou královnou (prostitutka Marie Nicole Leguayová byla Marii Antoinettě neuvěřitelně podobná), při němž jí předal svůj milostný dopis a výměnou obdržel list i od ní. Zároveň mu falešná královna předala stejně falešné pověření ke koupi náhrdelníku. Kardinál tedy navštívil i s pověřením klenotníky a žádal je "královniným" jménem o odklad první splátky, jako jistinu jim předal svých 35 000 livrů, které měli být pro královnu důkazem, že to myslí vážně. Za peníze obdržel šperk, který předal "královnině důvěrnici". Klenotník ale ještě ten den navštívil královský pár ve Versailles a tam zjistil, že vše byl podvod, královna nikdy šperk nekoupila. Kardinál po zjištění svého omylu slíbil, že šperk celý uhradí, královna na něj ale byla rozzlobena, a tak ho nechala uvěznit v Bastile, tam také skončila i hraběnka. Kardinála ale parlament nakonec osvobodil, na rozdíl od hraběnky, která za svůj čin byla odsouzena k bičování a vypálení cejchu (písmeno V označující ve Francii zloděje) a doživotnímu vězení. Ale ani ona nezůstala v Bastile dlouho, zhruba po deseti měsících se jí povedlo utéct do Anglie, kde se setkala s manželem, který měl náhrdelník s sebou, a tak jim již nic nebránilo diamanty rozprodat. Nakonec na tuto aféru nejvíce doplatil kardinál, kterému zůstal dluh (jeho rodina musela náhrdelník splácet až do roku 1863), a Marie Antoinettě, které lidé přisuzovali touhu po náhrdelníku a nedali si vymluvit, že v tom byla nevinně. Svou nevraživost jí pak dávali najevo, dokonce ji při návštěvě pařížského divadla publikum vypískalo. Marie Antoinetta se snažila tuto nenávist vůči své osobě zmírnit a stáhla se do ústraní, změna ale přišla pozdě. Po jejím uvěznění jí lidé dávali najevo svou nenávist, chodili ji sledovat do vězení se vstupenkou v ruce a prohlíželi si jí z bezprostřední blízkosti. Celá Paříž byla navíc plná jejích vulgárních a nenávistných karikatur, kde byla královna často zpodobňována jako příšera s křídly, dvojitým ocasem a zahnutými dlouhými drápy.

Po narození dětí už Marie Antoinetta trávila dost času i v klidném rodinném prostředí, ale i tyto milé rodinné chvíle střídaly nákladné večírky. Spokojená byla v Malém Trianonua ve vesničce Hameau, kterou sama nechala vytvořit v rozsáhlém parku ve Versailles. Vesnička sloužila Marii Antoinettě a jejím dětem k návštěvám, které byly dost časté. I návštěvy této farmářské vesničky probíhaly ale podle přísných pravidel zámeckého protokolu.

Výdaje Marie Antoinetty byly financovány ze státního rozpočtu, stejně jako ostatní náklady na královský dvůr. Tyto náklady odpovídaly zhruba desetině ročního státního rozpočtu, takže nebyly příčinou bankrotu Francie, což obyčejní lidé příliš nechápali, viděli, že se jimi pracně vydělané peníze rozmařile utrácejí a to jim k jejich protestům stačilo. Ve skutečnosti velká část peněz ze státní pokladny šla na podporu amerických kolonií v jejich boji o nezávislost na Velké Británii. Problémová byla taky neschopnost jak ministrů, tak krále prosadit si zdanění šlechty. Ta se proti tomu postavila a neumožnila tak zlepšení stavu státní pokladny. Je třeba ale říci, že ani Ludvík a ani Marie Antoinetta se příliš o politiku nezajímali, stejně tak je netrápily problémy obyčejných lidí. Královnino nepochopení problémů prostého lidu způsobilo, že jí mylně byl připisován citát "Když nemají chleba, ať jedí koláče.", který ve své knize Vyznání Jean-Jacques Rousseau připsal "známé princezně". Ve skutečnosti ale v době vzniku knihy byla Marie Antoinetta ještě dítě, a tak jí citát nejspíš nepatřil, pravděpodobně ho mohla ve své bezelstnosti vyslovit některá z jejich starších sester. Nenávist většiny společnosti k rozmařilému královskému životu symbolizovanému životním stylem Marie Antoinetty vedl k Velké francouzské revoluci.

Zdroj: Marie Antoinetta
Zveřejněno: 28.5.2018



SiteMAP