Facebook Twitter Pinterest email tisk

Božena Němcová (Barbora Novotná) - rozbor díla Divá Bára

Rozbor díla Divá Bára

Divá Bára je jednou z nejznámějších povídek Němcové. Povídka byla vydaná roku 1856 a je psána jednoduchým jazykem tehdejší doby. V povídce je jen několik hlavních postav a děj se odehrává v rámci několika let. Hlavní hrdinkou je statečná vesnická dívka, která se setkává s nepochopením u ostatních vesničanů. Děj se odehrává v malé vesnici Vestec. Přestože se jedná o malou vesničku, nechybí tu ani kostel a škola. Včele vesnice je samozřejmě rychtář. Vesnice má také svého vlastního obecního pastýře, který žije v chalupě téměř až na samém konci Vestce. Pastýř se jmenuje Jakub a je mu kolem šedesáti let, nežije sám, má ještě dceru Báru. Jakub se narodil do velmi chudých poměrů a musel od malička sloužit. Prošel si různými pracemi. Pracoval například jako husopas, honák, kravař, pacholek, oráč, až se dostal na nejvyšší pozici obecního pastýře. Jakub byl se svou prací velmi spokojený, nikdy toho moc nenamluvil a práce se zvířaty ho bavila. Trvalo mu ale dlouho, než se oženil, vlastně nikdy o svatbu moc nestál, až když se začal obávat, že bez dítěte se nedostane do nebe, zvolil si nevěstu. Vybral si děvečku u rychtáře. Bára bývala dříve hezká, ale bohužel si ji nikdo z jejich dřívějších nápadníků nevzal, a tak, když ji o ruku požádal Jakub, souhlasila. Měli spolu dceru Báru. Jakub byl nejprve trochu zklamaný, že se mu narodila dcera a ne syn, ale když viděl, jak mu je podobná, tak si ji zamiloval. Několik dní po narození Báry porušila její matka pravidlo a vyšla ze sednice v pravé poledne, aby uvařila Jakubovi oběd. V kuchyni ale zničehonic omdlela, tak ji našla sousedka a svolala i okolní ženy. Báry matka jim vyprávěla, jak zničehonic uslyšela zlý vítr, uviděla mžitky před očima a najednou jí něco začalo tahat za vlasy a porazilo ji to na zem. Ženy se domnívaly, že to byla polednice, a že jí vyměnila dítě. Měly hned pocit, že dítě vypadá nějak jinak, že má velké oči, hlavu a krátké nohy. Matka byla vyděšená, ale porodní bába ji ujistila, že je to opravdu její dítě. Od toho dne se Jakubova žena úplně nikdy nevyléčila a za několik let zemřela. Jakub tak zůstal sám se svou dcerou. Když povyrostla, poslal ji v zimě do školy, na jaře ale musela Bára opět pomáhat otci. Druhou zimu, ale už do školy nemusela, učila se tkát a příst. Když Báře bylo patnáct, nemohl se jí v síle a velikosti nikdo rovnat, přeprala i všechny chlapce. Děti se jí zpočátku posmívaly, ale nakonec se jí bály a obdivovaly její sílu. O Báře si často lidé ve vsi povídali, hlavně tedy ženy. Říkali o ní, že je divá. Báře, ale oslovení Divá Báro nevadilo. Bára byla velmi statečné děvče, nebála se nadpřirozených bytostí, nevadilo ji v noci chodit kolem hřbitova, dokonce se naučila plavat i potápět. Dokonce jednou volala čerta, a když se neobjevil, přestala na něj věřit. Nebála se ani hada, pokud to šlo, odehnala ho, pokud to nešlo, tak ho zabila. Dokonce se nebála ani za bouřky, považovala blesky za posly boží, a protože měla ráda boha, tak se nebála jeho posla. Jakub svou dceru velmi miloval, ale kromě něj měla Bára zastání jen u svých kamarádů u Elšky a Jozífka. Oba byli její vrstevníci, ale Jozífek byl velmi malý, a proto si na něj spolužáci často dovolovali. Ona ho chránila, přestože ji jeho rodina (kostelník a jeho žena) neměla ráda, dokonce jí jednou od nich vyhnali, když tam její pes dělal povyk. Bára se rozhodla, že tam již nikdy nevkročí. Zcela rozdílně ji přijímali u Elšky doma, její otec byl farář a spolu s ním Elšku vychovávala jeho sestra panna Pepinka. Oba s Bárou vycházeli velmi dobře, a když viděli, že má Elšku opravdu ráda, tak i jí měli rádi. Bára chodila na faru velmi ráda, líbilo se jí, jak se tam vše lesklo a jak to tam bylo hezké. Bára se o Elšku také ráda starala, ráda jí česala vlasy, velmi obdivovala jejich barvu a hebkost. Když dětem bylo dvanáct, tak šel Jozífek na studie a Elška byla poslána k bohaté tetě do Prahy, aby se naučila způsobům. Bára tak zůstala na vesnici sama jen s tatínkem a psem Lišajem. Uplynuly tři roky, než se Elška opět vrátila domů. Nejprve se její pražská teta díky novému lékaři uzdravila. Lékař jí zcela změnil léčení, donutil jí koupat se každý den ve studené vodě, hodně chodit, jíst a pít. Tento přístup jí opravdu pomohl, a tak panna Pepinka pro Elšku zajela. Elška v Praze vyrostla do krásy, každý na vesnici ji obdivoval a ženy začaly žárlit na Báru, že jí Elška věnuje tolik pozornosti. Nejvíce se zlobila paní kostelníková, která Báru neměla vůbec ráda. Panna Pepinka měla s Elškou velké plány, hodlala jí vdát za správce, který byl velmi bohatý. Měl ale také spoustu špatných vlastností, byl pomstychtivý, strašpytel a zlý. Pro pannu Pepinku byly ale důležité peníze. Elška ale o jejich plánech zpočátku neměla ani tušení. Jednou si takhle spolu Elška s Bárou povídaly o Jozífkovi, Elška se ptala Báry, jestli ho má rada. Měla ho ráda jako kamaráda, jinak ne. Dívky se spolu vydaly na svatého Jana Křtitele házet věneček do vody. Elška dobře věděla, na koho bude myslet, Bára ale nevěděla. Elšky věneček plul dál po řece, zatímco Báry se zaseknul na vrbě. Ta si z toho nic nedělala. Elška tvrdila, že je to znamení, že se Bára vdá zde. Bára na Ešlce poznala, že je zamilovaná, ta jí přiznala, že má ráda toho nového lékaře pražské tety. Že si spolu píší (lékař psal dopisy za tetu). Teta jí navíc slíbila, že udělá vše proto, aby se mohli vzít. Elška doufala, že na ní její milý nezapomene. Bára si jen přála, aby mohla být i pak se svou nejlepší přítelkyní.

Mezitím ale panna Pepinka nezahálela, pan správce k nim chodil neustále na návštěvu, až se najednou začalo povídat, že večer se v zádušním lese zjevuje strašidlo. Správce, který se bál, přestal chodit na návštěvu večer, ale Elšky se nevzdal, přestože ta si ho vzít nechtěla. Bohužel jí ale lékař přestal psát, a ona nevěděla, co se děje, prosila tedy správce, aby počkal, že si svatbu rozmyslí. Správce nadšený nebyl, ale nic jiného mu nezbylo. Mezitím se Elška od Báry dozvěděla, že se jí líbí myslivec, se kterým se jednou setkala na pastvě, kde ji přišel na pomoc, když se do sebe pustily krávy, ona ho ale vyhnala, protože by mu mohly ublížit, také ho viděla, jak z vrby vzal její věneček a schoval si ho. Občas ho potkávala v lese, ale nikdy spolu nemluvili. Bára věděla, že myslivec nepatří mezi nejhezčí muže, ale přesto se jí na něm něco líbilo. Nevěřila ale, že by zrovna on mohl mít zájem o ni.

Jednou se takhle na faře dlouho zdržel a musel se vracet až večer, aby se nebál, šel ho kostelník Vlček doprovodit s pacholkem. Když se vydali na cestu, uviděli strašidlo, kostelník se tak vyděsil, až utekl. Strašidlo správce nadzvedlo a řeklo mu, že se má držet dál od Elšky. Mezitím ale kostelník ve vsi zburcoval půl vsi a všichni se vydali za strašidlem, viděli utíkat bílou postavu a pronásledovali ji až na most, kde strašidlo zmizelo, zůstaly po něm jen dvě bílé plachty a hnědá suknice s červenou lemovkou, poznali tak, že je to Báry. Správce i kostelník velmi nadávali, jen pacholek se smál, že ho vyděsila žena. Paní Pepinka se na Báru velmi zlobila a na chvíli ji usmířila jen představa, že díky Báře možná onemocní paní kostelníková, když ale zjistila, co Bára udělala správci, opravdu se na ni zlobila. Elška se o tom dozvěděla až ráno, lidé mezitím Báru hledali. Jakub, který o tom nevěděl, se ráno vydal do vsi pro dobytek, ale nikdo mu ho nechtěl kvůli Báře dát. Jakub se rozčílil, že Bára neudělala nic špatného, a když se k ní tak chovají, tak on s ní může odejít. Bára mezitím došla za panem farářem a vysvětlovala mu, proč to udělala a jak z mostu zmizela (plaval pod vodou). Pan farář s konšely se dohodly na trestu, Bára měla noc strávit v kostnici na hřbitově, aby poznala, co je to strach. Báře to ale nevadilo. Ostatní ženy ji ale velmi litovaly, přišlo jim to moc přísné. I paní kostelníkové se Báry zželelo. Bára tedy byla v noci zavřená v kostnici a trápila se tím, jak jí lidé opovrhují a že nemá maminku. Plakala a modlila se. Ke kostnici se vydal její otec i se psem. Oba jí tam v noci strážili, aby se nebála. Ráno přicházel ke hřbitovu myslivec a spatřil Jakuba, nechápal, proč tam spí. Jakub mu vypověděl, co lidé Báře udělali, a myslivec se rozzlobil, vypáčil dveře a chtěl Báru vyvést ven. Ta nechtěla, aby si lidé mysleli, že rozsudek nesplnila. Myslivec řekl Báře, že jí má už dlouho rád, že se mu líbí, jak je silná a statečná, a že by si ji chtěl vzít, kdyby ho i ona chtěla. Bára souhlasila. Celá vesnice byla překvapená, mysleli, že Bára zkrotne a ona se místo toho chystala vdávat. Panna Pepinka nepřipustila, aby Bára z vesnice odešla před svatbou. Nakonec i osud Elšky dopadl dobře, od tety přišlo psaní, že veškerý majetek odkáže Elšce jen, když si vezme toho lékaře. Elška se radovala a těšila se i na svou svatbu. Ještě před Bářinou svatbou se s ní všichni smířili, dokonce i paní kostelníkova, dokonce jí předala lístek od Jozífka, ve kterém jí psal, že ji vždy miloval a že jen kvůli ní odmítal být knězem, teď když se vdá, on rád přání rodičů splní. Myslivec si pak odvedl Báru k sobě domů, kde žili spolu s Jakubem a starou myslivcovou. V myslivně Bára viděla, že má myslivec na postelí zavěšený její věneček.

Zdroj: Božena Němcová (Barbora Novotná)
Zveřejněno: 29.1.2017



SiteMAP